Biografie

1942 Moje první fotoRodičeNarodila jsem se 1. listopadu 1942 v Českých Budějovicích. Tatínek byl lékař – internista. Maminka byla dlouhá léta v domácnosti a o mnoho let později prodávala desky v prodejně Supraphonu v Celetné ulici v Praze. Mám mladšího bratra Honzu, který v roce 1968 emigroval do Kanady a žije tam dodnes.

V roce 1952 jsme se přestěhovali do Poděbrad. Tam jsem studovala gymnázium a věnovala jsem se různým sportům. Nejvíce mě bavila jízda na koni.

Amatérsky zpívat jsem začala s taneční kapelou, kterou sestavili muzikanti z lázeňského promenádního orchestru Poděbrady, a v nedalekém Nymburce jsem zpívala na odpoledních čajích s orchestrem Bohuslava Sedlatého.

V letech 1959-62 jsem byla zaměstnaná ve sklárnách a tři roky jsem marně usilovala o doporučení továrny k pohovorům na medicínu. Maminka tehdy objevila v Literárních novinách inzerát na konkurz do pardubického Stop divadla. Zkusila jsem štěstí, vyšlo to a jednu sezónu (1962-63) jsem v tomto divadle vystupovala.

V roce 1963 jsem získala angažmá v divadle Alfa v Plzni spolu s Bobanem Ondráčkem. Naše první inscenace byla od Ludvíka Aškenázyho a jmenovala se Ukradený měsíc.

1964 RokokoOd září 1964 jsem byla konečně v Praze. Na radu Jana Schneidera si mě přitáhlo Divadlo Rokoko na Václavském náměstí. Z divadla právě odešla Eva Pilarová. První premiérou na podzim toho roku bylo Schneiderovo pásmo Chan&Son. V té době jsem se několikrát objevila i v TV pořadu Vysílá studio A.

V prosinci 1965 jsme se poprvé sešli s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem na jedné scéně v Rokoku a začali jsme zkoušet představení Čekání na slávu. Sezóna v roce 1966 byla úspěšná. Přišla i stříbrná Bratislavská lyra za duet Oh, Baby, Baby s Helenou. Také jsem účinkovala ve filmu Jana Němce Mučedníci lásky.

V roce 1967 jsem získala Zlatého slavíka za rok 1966 a bronzovou Bratislavskou lyru za duet Nech tu lásku spát s Waldemarem Matuškou. Také jsem účinkovala v seriálu Píseň pro Rudolfa III. režiséra Jaromíra Vašty.

V lednu 1968 jsem byla i s Helenou a Vaškem v Cannes na soutěži MIDEM. V březnu pak byla premiéra představení Filosofská historie v Rokoku. V dubnu jsem vystupovala v pařížské Olympii na pozvání Bruna Coquatrixe. Získala jsem zlatou Bratislavskou lyru za píseň Cesta a účinkovala jsem v TV recitálu Náhrdelník melancholie režiséra Jana Němce.

Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna se má píseň Modlitba pro Martu údajně stala národním protestsongem.

1968 Trio Golden KidsV listopadu pak vzniklo trio Golden Kids – Helena, Vašek a já (viz. fotografie).

V lednu 1969 bylo naše trio Golden Kids v Cannes, ale právě v těchto dnech se na Václavském náměstí upálil Jan Palach, a tak jsme spěšně odzpívali a vrátili jsme se okamžitě zpět do Prahy. V anketě Zlatý slavík za rok 1968 jsem byla zlatá. Na show Golden Kids (Micro Magic Circus a Music Box No. 1) se psaly přímo nadšené kritiky.

1969 Svatba s Janem NěmcemV roce 1969 jsem také měla první svatbu – mým manželem se stal režisér Jan Němec. Ten se mnou v tom samém roce natočil TV hudební medailon Proudy lásku odnesou, výtvarně stylizovaný Josefem Vyleťalem. Jednalo se vlastně o klipy k mému prvnímu sólovému albu Songy a balady.

V lednu 1970 jsme s Helenou a Vaškem natáčeli podle scénáře Jaroslava Dietla a v režii Jaromíra Vašty film v koprodukci se SWF (Südwestfunk) s názvem Revue pro následníka trůnu. Tento film byl u nás uveden až po revoluci. 6. ledna jsme s programem Golden Kids (Music Box No. 2) vyprodali Lucernu. Opět jsem byla „zlatá slavice“ za rok 1969, ale cenu jsem obdržela už jen soukromě za dveřmi redakce Mladého světa. Doba přituhovala, začala normalizace a opravdu tvrdá cenzura!

Mé poslední vystoupení s Golden Kids se konalo 27. ledna 1970 ve sportovní hale v Ostravě. Pragokoncert mi od února zakázal uměleckou činnost. Byla jsem totiž příliš spjatá se „srpnem 68“. A kvůli podvržené pornofotografii byl důvod k zákazu na světě. Trio Golden Kids se rozpadlo 3. února. Napsala jsem Heleně a Vaškovi osobní dopis s tím, že chci, aby se začali věnovat samostatné kariéře, protože mi bylo jasné, že já osobně si delší čas na veřejnosti nezazpívám. Ani vyhraný soud po patnácti měsících na situaci nic nezměnil.

Zřejmě všechny ty náhlé události posledního roku měly za následek, že jsem v roce 1971 potratila a prožila klinickou smrt. V té době jsem se živila lepením sáčků na hračky. Manžel Jan Němec později odešel do USA (v roce 1974, dva roky po našem rozvodu, byl přinucen odejít do exilu).

1974 Svatba s Janem MoravcemV roce 1974 jsem měla druhou svatbu – mým manželem se stal režisér Jan Moravec.

V roce 1977 jsem se stala signatářkou a následně (po uvěznění Václava Havla) jsem byla i mluvčí Charty 77. Podobně jako ostatní signatáři jsem byla i já průběžně sledována STB.

Následující rok se nám podařilo v bytě Jaroslava Hutky natočit lidové písně pro švédské vydavatelství Šafrán 78’ pod názvem Zakázaní zpěváci druhé kultury.

1979 S KačenkouA 1. června 1979 se mi narodila dcera Kačenka. Moje největší životní radost a nejlepší song mého života!

V letech 1981-89 jsem byla zaměstnaná jako referentka zásobování ve Výstavbě sídlišť.

10. prosince 1988 jsem byla pozvána na první „povolenou“ demonstraci ke 40. výročí vyhlášení Deklarace lidských práv. Zazpívala jsem tedy na Škroupově náměstí hymnu a byla jsem šťastná, že nás nerozehnali vodními děly, jak bylo v té době zvykem. Šlo vlastně o mé první veřejné vystoupení od roku 1970.

1989 Sametová revoluceSametová revoluce v roce 1989 mě opět rozezpívala. Z balkónu Melantrichu na Václavském náměstí jsem 21. listopadu poprvé po letech zazpívala Modlitbu pro Martu a hymnu, po boku jsem tehdy měla kamaráda Václava Havla. Připadala jsem si opravdu jako ve snu! Můj první návrat na pódium se pak uskutečnil 3. prosince v rámci Koncertu pro všechny slušný lidi. Supraphon ještě v prosinci toho roku vydal reedici mého jediného alba Songy a balady. Jeho křest po 20 letech se konal v Lyře Pragensis.

Můj první samostatný koncert se uskutečnil 2. června 1990 v Lucerně, kde mi byl dodatečně předán Zlatý slavík – tzv. „doživotní“. Hudební doprovod mi tehdy dělala skupina Energit Luboše Andršta.

V roce 1991 se poprvé začaly vysílat Adventní koncerty pro ČT. Nápad vzešel od režiséra 
Jaromíra Vašty.

V únoru 1992 se rozjel i pořad na pomoc zvířatům „Chcete mě?“, který se vysílá dodnes.

Koncert Golden Kids Comeback se uskutečnil 3. listopadu 1994. V Lucerně nám tehdy byla předána platinová deska za 250 000 prodaných nosičů. Tento koncert jsme si zopakovali i v následujícím roce a tím vlastně éra Golden Kids skončila.

28. října 1995 jsem získala Medaili Za zásluhy (z rukou prezidenta Václava Havla) a později také Svatováclavskou cenu (v roce 2002). V rámci udělování cen Akademie populární hudby jsem byla v roce 1998 uvedena do Síně slávy.

V roce 1997 vyšla má první biografická kniha Chytat slunce, kterou napsal Adam Georgiev. Druhá biografická kniha Asi to tak sám Bůh chtěl pak vyšla v roce 2005 a jejím autorem je Luboš Nečas.

Již několik let jsem čestnou členkou správní rady v Nadaci na ochranu zvířat a také jednou 
z patronek Projektu Šance.

V Ungeltu s Chantal Poullain a Milanem HeinemOd roku 1998 je mojí domovskou scénou Divadlo Ungelt v Praze a jeho ředitel Milan Hein je mým blízkým kamarádem.

21. listopadu 2001 měl v Ungeltu premiéru komorní muzikál Líp se loučí v neděli od Andrew Lloyda Webbera, za který jsem získala cenu Thálie.

V roce 2008 vydal Supraphon DVD Příběh (výběr klipů především z 60. let, ale i ze současnosti).

Můj zatím poslední recitál v Divadle Ungelt se jmenuje S nebývalou ochotou… a premiéru měl 22. dubna 2010. Poprvé mám za sebou na scéně i kapelu (buď Petra Maláska nebo Karla Štolby).

V roce 2010 vyšlo díky Supraphonu 3CD Vyznání. Jeho křest proběhl 8. června v Ungeltu (viz. Média/Video). Jsou na něm mé známé i méně známé písně z „první“ i z „druhé“ kariéry.

V roce 2012 vydal Supraphon k mému jubileu 6CD Zlatá šedesátá. Jde o kolekci 125 písní z let 1963 až 1970. Obsahuje i různé rarity a bonusy.

29. října 2012 mi pan Pierre Lévy, velvyslanec Francie v České republice, předal insignie rytíře Řádu čestné legie. Moc si tohoto nejvyššího francouzského státního vyznamenání vážím! To není ani milé překvapení, to je úžas. Jak je možné, že se taková pocta snesla zrovna na mě?

Také vyšla další kniha o mém životě s názvem Marta Kubišová, kterou napsal Luboš Nečas. Křest této knihy se uskutečnil 29. listopadu 2012 v Divadle Ungelt.

2013 Muzikál Touha jménem EinodisMuzikál Touha jménem Einodis měl premiéru 19. června 2013 na Letní scéně Divadla Ungelt. Na libreto Marty Skarlandtové napsal hudbu Karel Štolba a já se o roli baronky Sidonie Nádherné dělím 
s Anetou Langerovou. Postava Sidonie Nádherné je mi bytostně blízká. Byla to inteligentní a svobodomyslná žena, velká milovnice zvířat i nadšená kuřačka. Jsem okouzlená libretem i hudbou, a také Anetinou interpretací postavy mladé Sidonie.

Adventní koncerty pro ČT již nemoderuje naše trio (já, Táňa Fischerová a Jan Kačer). Po 22 letech došlo k tzv. „refrešnutí“ tohoto pořadu. Mockrát děkuji všem zúčastněným za milou spolupráci – bylo mi ctí a potěšením!

5. července 2014 měl premiéru na 49. MFF Karlovy Vary film o mém životě Magický hlas rebelky (režie: Olga Sommerová / kamera: Olga Špátová), který tam získal Cenu diváků, což považuji za obrovský úspěch. Jsem moc ráda, že jsem se k tomu ročnímu natáčení nakonec nechala přemluvit a že se film tak líbí!

V Divadle Ungelt se 13. listopadu 2014 konal křest CD 25 / 1989-2014 ŽIVĚ a jeho kmotrou se stala zpěvačka Lucie Bílá. Toto album vydalo Divadlo Ungelt k 25. výročí Sametové revoluce (proto ten název) a najdete na něm písně z mé „druhé“ kariéry. Jde o živou nahrávku recitálu za doprovodu hudební skupiny Petra Maláska.

Ministr kultury Daniel Herman mi 27. února 2015 předal v Národním divadle ocenění a titul Dáma české kultury. Této ceny si velice vážím a mám z ní opravdu radost!

Muzikál Touha jménem Einodis je na CD+DVD! Křest proběhl 5. října 2015 v Divadle Ungelt. Jeho kmotrem se stal herec Radek Holub.

6. října 2015 mi paní Michèle Pranchère-Tomassini, velvyslankyně Lucemburského velkovévodství, předala vyznamenání „Rytířka Záslužného řádu Lucemburského velkovévodství“. Velice si vážím tohoto nečekaného ocenění, zvlášť když jsem zrovna Lucembursko ještě nikdy nenavštívila, ale Radio Luxembourg bylo mé spojení se světem hudby už od mých 13 let.

Můj poslední recitál, který se jmenuje Poslední recitál, měl premiéru v Divadle Ungelt 16. března 2016 (a derniéru bude mít v září 2017).

10. října 2016 se v Supraphonu uskutečnil křest mého posledního alba Soul a jeho kmotrou
se stala zpěvačka Aneta Langerová. Také mě čekalo milé překvapení – paní ředitelka Supraphonu Iva Milerová mi předala jubilejní diamantovou desku. Děkuji!